Way To Die

Kapitola 1.

Psal se rok 2014, když jsem šel do krámu kde se mi blbě dýchalo, začal jsem se dusit. Po cestě domů jsem zjistil že se semnou něco děje, začali se mi zvětšovat paže, hrudník a hlava. Když jsem došel domů zjistil jsem že jsem asi o půl metru vyšší než jsem, jak sem to zjistil? Dal sem si hlavou o trám od dveří. Měl sem štěstí že sem prošel dveřmi, protože sem byl celý mohutnější a těžší než předtím, bylo to velice zvláštní. Byl jsem z toho všeho ospalý a tak jsem si šel lehnout. Ráno jsem se šel nasnídat když jsem v tu chvíli cítil krev, koukl jsem se z okna jestli jsem nezapomněl vynést odpadky, měl jsem včera totiž kuře a bylo zkažené tak sem ho vyhodil. Když sem roztáhnul záclony údivem sem ztuhnul. Venku nějaké obrovské monstrum trhalo mé sousedy, to monstrum byl Romar, druh mutanta který vznikl při úniku radioaktivity ze školy kde se nevydařil jeden z pokusů. Vyběhl jsem ven abych jim pomohl, když sem zahlédl mého spolubydlícího Vaška jak sebou podivně škube. „Vašku není ti nic?“ on neodpovídal a já viděl že se k němu blíží zezadu další Romar. „Bacha zatebou!“ vykřikl sem na něj a rozeběhl sem se k němu, když sem zahlídl že mi hoří paže. Zastavil sem se abych ji uhasil ale nešlo to, kupodivu to ani nepálelo tak sem to nechal být a běžel sem k Vaškovy. Vašek z ničeho nic začal děsivě křičet jako by mu někdo chtěl uříznout ruku, na čele se mu zobrazilo jakési znamení které zářilo. Než jsem doběhl k Vaškovy skočil na mě ze strany mutant. Shodil jsem ho ze sebe a koukl se na Vaška, zářil čím dál tím víc až sem zachvěli neviděl vůbec nic. Když světlo zhaslo viděl jsem jak tam Vašek stojí, byl celý od krve a prohlížel si své ruce, zmutoval podobně jako já. Tak sem si řekl kam zmizel Romar co chtěl Vaška rozsekat na kusy, rozhlížel sem se a všiml sem si že za Vaškem je obrovská louže krve a v ní žebra ze kterých vypadávaly vnitřnosti, ta Vaškova záře musela mít jakousi sílu co roztrhala toho Romara. Má hořící paže se pomalu rozšiřovala na celé tělo, vůbec mě to nepálilo a proto sem si toho všiml až když sem viděl své plamenné ruce. Vašek ke mě přišel aby mě zvedl ale spálil se o mě, tak sem se musel zvednout sám. „Doprdele viděl si to Honzo?...mám nějaké zvláštní schopnosti, a vypadá to že ty taky.“ „Ano všiml jsem si, dokážu nějakým způsobem vzplannout své tělo, přitom mě to vůbec nepálí.“ Oba jsme byli dosti překvapení. Navzájem jsme se prohlíželi, oba jsme zmutovali. Já sem měl mohutné paže a kůže se mi zbarvila do zelena, Vašek měl také velice mohutné tělo jako já a na zádech měl čtyři výrůstky, co vypadali jako rohy a zářili takovou modrou barvou jako jeho znamení na čele když zabil toho mutanta. „Musíme z tohohle města, je to tu nebezpečné a plné mutantů.“ A tak začala naše cesta do světa plná bojů, záhad a dobrodružství.

Kapitola 2.

Když jsme chtěli odejít z města, bylo už šero a z dálky šli podivné zvuky. Řekli jsme si že radši najdeme úkryt a půjdeme spát. Druhý den jsme vstali a došli jsme do našeho bytu vzít nějaké zásoby jídla, zbraní a podobných věcí. Oba jsme si vzali jídlo s tím že já jsem si vzal svou katanu a Vašek si vzal svou mp5 o který jsem ani nevěděl že jí má a samozřejmě taky katanu. Když jsme si sbalili, odešli jsme z města. Přibližně po dvou kilometrech od města byl jen les. Vašek cosi zahlédl v dálce, tak se zatím rozeběhl jestli to není nějaký přeživší, já si mezitím pochutnával na velice dobrých brambůrkách. Zapálil jsem si cigaretu a najednou vidím Vaška jak letí zpátky vzduchem. Když dopadl kousek oděně, vstal a oklepal se, jeho znamení zářilo jako předtím, já se mu začal smát protože to bylo vtipný. „PRÁSK“ dostal jsem od něj pěstí do obličeje, že sem letěl slušných dvacet metrů od něj. Pěkně mě to nasralo, mé tělo vzplanulo jako předtím, ale takovým tmavým, až černým plamenem. Byl jsem překvapený, ne z plamenů ale z toho že jsou ty plameny tak černé, Vašek byl taky nasranej jak kýbl sraček, jeho znamení na čele zářilo čím dál tim víc stejně jako jeho výrůstky na zádech a k tomu všemu si něco mumlal pro sebe, znělo to jako nějaký zaříkávadlo. Najednou koukám a vedle něj vylézá ze země monstrum s obrovským kyjem v ruce a začalo útočit na toho mutanta kterého Vašek zahlédl. Monstrum co vyvolal Vašek se rozeběhlo proti mutantovy a kyjem mu urazilo hlavu. Já jak jsem byl nasranej začal jsem taky mlátit do toho mutanta abych si vybil vztek. Byl jsem tak nasranej že sem zařval a obrovskou silou bouchnul do země, ta se rozevřela a z ní vyšlehly plameny které pohltili mutanta. Vašek si přestal mumlat zaříkávadlo a koukal na mě. Když přestal odříkávat zaříkávadlo monstrum které předtím vyvolal zase zmizelo stejně tak, jako se objevilo. Děsně jsem se smál tomu jak je tam ten mutant roztrhanej a spáleném na sračky a Vašek na mě jen koukal jako na debila a nechápal proč se tak směju. Zvláštní je, že když se oba uklidníme, tak mě zmizí z těla plameny a Vaškovy přestane zářit znamení na čele. Zřejmě naše schopnosti působí když jsme rozzuřený. Po boji s mutantem jsme se přesunuli do nedaleké, už opuštěné vesničky, kde jsme si našli ukryt. Ukryli jsme se do jednoho z domů, kde jsme si zatopily a udělali pohodlí, abychom se připravily na další mutanty, kteří nás nejspíše ještě přepadnou při cestování po světě. Vašek šel prohledat okolí jestli tu není někdo přeživší, já sem mezitím vyndal z batohu mapu a plánoval kam bysme mohly zítra jít. „Tak já se jdu kouknout po okolí.“ „ Okej ale vrat se do setmění víš, že po setmění vylezají ty mutanti.“ „O to se neboj, viděl si přece co dokážu.“ Vašek teda vyšel z domu kde jsme se ukrývali aby šel hledat přeživší. Prošel asi polovinu vesnice ale nic nenašel, až když zašel do jednoho baru, v baru bylo mrtvé tělo člověka které mělo roztrhaný hrudník a vyžraný vnitřnosti. Jeho rohy na zádech se rozzářily. Vašek zaslechl nějaké zvuky vzadu v kuchyni, tak se tam šel podívat. Když otevřel dveře od kuchyně byl tam mutant kterého jsme nazývali Socka. Hledal nejspíše něco k snědku. Opatrně si klekl na kolena aby ho nezaslechl, z pouzdra co nosí na zádech si vyndal katanu a opartně se přibližoval k mutantovy. Omylem strčil do pokliček, mutantu se otočil, zařval a rozeběhl se proti němu. Vašek mu rychle uhnul a zvedl se ze země. Socka se otočila a skočila na něj, Vašek se svalil a držel katanu před sebou, ta se zařezávala do rukou Socky. Nasral se a zase se mu rozzářilo znamení na čele, zařval že sem to slyšel až ke mně. Odhodil od sebe Socku že se nabodla na věšák který byl na zdi, ale stále žil. Bez jakéhokoli zaříkávání dupl silně do země a z té vyjela ocelová tyč která rozmázla socku o stěnu tak, že to probouralo zeď. Když se Vašek uklidnil, znamení zase přestalo zářit. Vše v baru nechal tak jak to zničil, jenom vybral z kuchyně nějaké jídlo které ještě nebylo zkažené a vrátil se do domu kde jsme se ukrývali. „Jsem zpátky s nějakými zásobami.“ „Okej dej je k ostatním do mého baťohu. Jo a co to bylo zakřik? Slyšel jsem ho až sem..“ „Ale to nic jenom sem potkal v baru mutanta, už není..“ Koukl jsem se na Vaška, byl docela od krve. „Si kretén, jdi se umýt a pujdeme spát. Zítra nás čeká dlouhá cesta.“ 

Kapitola 3.

Po včerejších bojích jsme byli unavení, ale v noci se nic nedělo což je dobré. Vašek prohledával zbytek okolí co včera nestihl a našel dvě motorky, jedna měla plnou nádrž ale druhá měla nádrž prázdnou. Nechtělo se nám nechat tam nechat tu motorku s prázdnou nádrží a tak jsme ji lanem přivázali k druhé a vyjeli jsme. Když jsme dojeli do nedalekého města, Vašek se šel znovu kouknout do okolí a narazil na bar. Věděl že by tam mohlo být jídlo a tak šel dovnitř, ale když vešel dovnitř, viděl hromadu mrtvých těl. Obešel já a kouknul se do kuchyně. Naštěstí tam nikdo nebyl kdo by ho mohl napadnou, ale našel tam brokovnici PRO, vzal si jí a chtěl z baru odejít, když na něj skočil trpajzlík, malý, rychlí a hnusný mutant. Odstrčil ho a střelil ho brokovnicí do hlavy, mutant se rozletěl na stovky malejch krvavejch kousků, s údivem Vašek vyběhl ven. Přinesl mi jeho rozstřelenou hlavu se slovy: „ Čum nato vole tendle zmrd mě chtěl zabít!“ „To je úžasný ale co to tu tak smrdí?“ „Fuj do de z tý hlavy!“vykřikl Vašek a zahodil jí. Najednou sme slyšeli jako by okolo nás něco běhalo, na chvíli to ustálo a pak se ozval děsivej křik. Neváhal jsem, vytáhl jsem svou katanu a šel jsem za tím hlukem. Vašek vytáhl brokovnici a následoval mě. „Doprdele kde sou ty zmrdi?!“ Vykřikl sem a vztekem sem mrdnul katanou do země, katana začala zářit a proměnila se v obrovský meč. Zem se otevřela a vylítali z ní mraky trpajzlíků. „Ty zmrdi byli podzemí!“ Byl jsem nasranej a tak sem toho využil a všechnu sílu ze vzteku jsem vložil do meče. Trpajzlíci na nás běhali ze všech stran, až nás úplně obklíčily. Vašek si zase začal něco mumlat, znamení na čele se rozzářilo a ze země vyjela obří hadí hlava. „Co to je?“ Vykřikl sem a hadí hlava začala plivat kyselinu na mutanty okolo nás. Jeden trpajzlík se vyhnul, vzal kámen a hodil ho po vaškovy, kámen ho trefil do hlavy a on omdlel. Hadí hlava zmizela a já musel něco udělat, jinak nás ty mutanti zabijou. Byl sem nasranej a musel sem něco udělat. Všechnu energii a plameny sem nahnal do rukou a vytvořil jsem něco, co bych od sebe nikdy nečekal. Vytvořil sem obří, plamennou tsunami…




Kapitola 4.

Obří plamenná tsunami se stále zvětšovala jak sem byl nasranej, když už jsem ji neudržel, pustil sem jí. Ozvala se rána jako by bouchla bomba a na všechny strany se rozletěli plameny. Vše okolo mě se rozmetalo  a spálilo na prach, jediný kdo přežili jsme byli my dva. Odtáhnul jsem Vaška do baru a šel sem se ohlídnou po jídle a benzínu. Jídlo sem našel ale benzín sem nenašel, šel jsem zpátky do baru, Vaška sem polil vodou aby se probral. „jdeme se kouknout do té díry kterou sem udělal při boji, možná tam bude nějaký benzín.“ Tak jsme se zvedli a šli jsme se tam kouknout, šli sme stále hloub a hloub až sme narazili na barely s benzínem. „Super! Čtyři dvacetilitrový barely. Všechny je ale nedokážeme odnést“ „ Tak si říkám, kde setu ty barely vzali?“ zeptal se Vašek. „Jak myslíš že vyhrabali tudle noru? Vypalujou jí benzínem.“ Vašek jenom řek že je to plejtvání benzínem. Vzali sme každém jeden barel a šli sme k motorkám. Doplnili jsme Vaškovu motorku, barely přivázali na motorky a vyjeli jsme. Asi po pětiminutové jízdě sme narazili na mutanty s obrovskou hlavou, byli to socky. Oba jsme byli vyčerpaní z minulého boje, ale Vaškovo znamení zrudlo, né tou září jako předtím, teť zářilo rudě a tekla z něj krev. Vedle Vaška se udělal obrovský znak jako má na čele. Ze znamení vylézalo monstrum co se podobalo velrybě ale velryba to nebyla, umělo to lítat. Čuměl sem jako debil, nevěděl jsem co se děje. Monstrum co Vašek vyvolal začalo plivat vařící vodu obrovským proudem, že to prorazilo i kámen. Seškvařilo to všechny mutanty co po nás šli. Vašek takový příval energie nepobral a zkolaboval. Probral se až večer u ohně, probrala ho vůně benzínu když jsem doléval nádrže motorek. „Bolí mě strašně hlava.“ Řekl Vašek a držel si hlavu. „Ten přísun energie byl na mě asi moc velký, radši to zkusím nějak ovládat, příště by to mohlo být horší.“ Já mezitím vyndal z batohu buřty a podal jsem Vaškovy jeden. „Tak se najez ať máš sílu na další den.“ Řekl jsem a opékal jsem si buřt. Vašek neváhal a opékal si ho taky. „Připadá mi to jako by se na zem seslala apokalypsa. Nemyslíš Honzo?“ Zeptal se mě Vašek. „Vážně to tak vypadá. Infekce  se šíří dost rychle, musíme zesílit aby jsme přežily.“ „To máš pravdu, naše síly sou unikátní. Určitě se musí dát nějak ovládat bez vzteku. Měli by jsme to vyzkoušet.“ „Máš pravdu, budeme trénovat, ale až zítra, dneska už je tma. Musíme se připravit na další den, bude určitě zase plný mutantů. Musíme každé místo kde zůstaneme prohledat jestli někdo nepřežil. Pomoc by se nám hodila nemyslíš?“ „To jo, možná že najdeme někoho, který má podobné schopnosti jakou jsou ty naše.“ „ Budeme doufat. Pomoc by se nám opravdu hodila.“


Kapitola 5.

Po výtečném jídle jsme si šli lehnout. Když jsem se vzbudil, Vašek byl rozporcovanej na kusy, byl sem hodně vyděšený, když jsem se otočil, chtěli mě taky probodnout. Okamžitě sem z ničeho nic vzplanul a zapálil jsem toho zmrda. Byl tam jěště jeden a ten si hrál s kostkami, když s nima hodil, otočil se na mě a řekl mi „Chudáku…“ Kostky se rozzářili a z jedný vylezl obrovskej chlap co neměl oči,vypadal dost týraně. V jedné ruce držel mrtvé dítě celé od krve. Druhá kostka se proměnila v oči. Ten chlap bez očí vzal to dítě a celý ho sežral. Potom si vzal ty oči a vsunul si je do hlavy. Pomalu se na mě koukl, vykulil na mě ty jeho oči a rozevřel hubu tak, že by se do ní vešel slon. „Do hajzlu vypadá to semnou špatně“ řekl sem si. V tu chvíli se zamnou rozzářilo Vaškovo tělo že mě o úplně oslnilo. Z ničeho nic tam byl zase celý Vašek a povídá: „Do píči mě se zdálo že mě někdo rozsekal na kousky“. Když spatřil obřího chlapa s otevřenou držkou hned se přestal smát a připravil se na boj. „Deme do něj!“ řek jsem, vytáhl jsem mou katanu a skočil jsem mu nahlavu. Vašek se trochu vzdálil a soustředil svou energii do rukou. Já sem mezitím rozžhavil katanu a vrazil jsem ji tomu chlapovy do hlavy. „Tady máš tyzmrde zasranej!!“ On se jenom na mě podíval těma jeho vykoulenýma očima, chytil mě obříma rukama a hodil mě o stěnu. Vašek dosoustředil energii do rukou a řekl: „Teť něco zkusim!“ Dal ruce k zemi a všechnu energii dal do ní. Povedlo se, pokoušel vytvořit portál a přivolat monstrum které by jim pomohlo. Na zemi se objevil pentagram a z něj vylezl obrovský hnusný monstrum s kyjem v ruce. Já celej rozlámanej z pádu na zeď sem se koukl k Vaškovy a spatřil jsem to monstrum. „To je to co jsi vyvolal minule!“ Monstrum děsivě zařvalo a rozeběhlo se proti tomu chlapovy. Vší silou ho praštilo přes hubu kyjem. Chlap jenom otočilo hlavu a šlo po monstru co vyvolal Vašek. „Doprdele na toho chlápka nic nepůsobí!“ Vykřikl jsem na Vaška. „To je špatný, moc špatný!“ V tu chvíli Vašek zahlídl jak se ten mutant co hodil ty kostky strašně soustředí. „Zkus se dostat k tomu mutantovy, který támdle sedí! Pokus se ho zabít!“ Vykřikl na mě, tak sem se zvedl a běžel jsem k tomu mutantovy. Mezitím se Vašek soustředil a posílal energii do monstra co vyvolal aby zdržel toho chlapa. Já doběhl k tomu mutantovy a chtěl sem mu dát pěstí. „Prásk!“ Okolo toho mutanta bylo nějaké silové pole. „Vašku ten mutant není blbej udělal kolem sebe nějaké silové pole!“ „To je špatný. Pomoc nějak mému monstru, dostal jsem nápad!“ Přestal pouštět energii do monstra a běžel k mutantovy. „Dobře!“ Vyběhnul jsem na toho chlapa a vytáhnul jsem mu moji katanu z hlavy, skočil jsem dolu a soustředil jsem energii do meče. Vašek mezitím doběhl k tomu mutantovy. „Musím něco udělat ať se Honzovy nic nestane…“ řekl a přiložil ruce k zemi vedle toho mutanta. Pod mutantem se objevil symbol co má Vašek na čele, „Pokus číslo dva!!!“ Zařval a z pod mutanta vyjel bodec a probodl mutanta skrz naskrz. Silové pole okolo něj zmizelo a mutant umřel. „Honzo zkus do toho chlápka!“ „Dobře!“ Vzal jsem katanu a bodl sem ho do ramena. Chlápek zařval a chytl si to rameno. „Už je zranitelnej!“ zařval jsem na Vaška a ten začal znovu soustředit energii do monstra. To monstrum pevně chytlo toho chlápka aby se nemohl hýbat. „Honzo teď!“ Začal sem soustředit všechnu energii do meče až se meč zvětšil a začali z něj plápolat černé plameny. „Honzo dělej už ho moc dlouho neudržím!“ Vykřikl Vašek, v tu dobu mu došla energie a monstrum pustilo toho chlápka. Už jsem měl meč plně nabytý energií, rozeběhl jsem se a zabodnul jsem ho tomu chlápkovy přímo do oka. Chlápek zařval bolestí, začal sem do něj pouštět energii z meče. Z toho chlápka začaly tryskat černé plameny které ho sežehly na popel. Oba jsme sebou šlehly o zem vyčerpáním. Když jsem se probral byla už noc, vzbudil jsem Vaška a šli jsme se schovat do nějakého bezpečnějšího úkrytu než byl tento. Nasedli jsme na motorky a odjeli jsme. Po asi půl hodině jízdy jsme narazili na malý domeček. Sesedli jsme z motorek a šli jsme ho prohlédnout. Byl prázdný, tak jsem tam zatopil, Vašek svými schopnostmi pro jistotu zatarasil všechny vchody aby se k nám zase nedostala nezvaná návštěva. Vyndal jsem z batohu nějaké to jídlo, uvařili jsme ho a u jídla jsme kecali o tom že jsme začali pomalu ovládat své schopnosti. Po jídle jsme si šli lehnout, usnuli jsme a doufali, že už se nic špatného dnešní noc nestane.


Kapitola 6.
New Begining…

Psal se rok 2015, rok a půl po apokalypse. Po dlouhém touláním se po světě jsem já a Vašek jsme procestovali velké množství zajímavých míst, ani je nedokážeme spočítat. Co ale dokážeme spočítat je počet lidí kteří nebyli až tak zmutovaných. Byli podobný nám ale neměli schopnosti jako my. Bylo jich přibližně sedmdesát dva, Vašek si každého kterého jsme potkali zapsal, spíš udělal čárku, aby jsme měli odhad kolik jsme jich tak potkali a kolik jich zbylo. Naše schopnosti zesílili a dokážeme je ovládat aniž by jsme potřebovali vztek. Přesto jsme začali říkat této energii kterou používáme pro naše schopnosti vztek. Vašek získal, no spíše objevil novou schopnost, když zahlédne nějaké zvíře nebo živou bytost, a dostane se do vztyku s jeho nebo její krví, dokáže se v tu bytost proměnit. Já také získal novou schopnost, mé oči se změnili, jsou takové žluto-oranžové v barvách ohně. Pomocí nich umím vstřebat a používat jakýkoli oheň, kromě rudého plamene. Je ze všech plamenů nejsilnější, tedy nejžhavější. Dosahuje teplot okolo pěti tisíců stupňů celsia. Pohlcováním ohně si doplňuji energii, stejně jako jídlem. Oheň mi pomáhá hlavně při boji, když jsem unavený a okolo mě něco hoří plamenem, tak plamen vstřebám a tím si doplňuji energii. Musím ale také jíst nebo bych byl vychrtlý a mohl bych zemřít. Po dlouhém putování po světě jsme narazili na našeho starého kámoše ještě ze školy, Vikyho. Viky nevypadal nějak znetvořeně jako my dva, ale zevnitř měl orgány stejně zmutované jako my dva. Měl také schopnost jako máme my dva, dokázal ovládat blesky z nebes. Měl v boji obrovskou výhodu když bylo zataženo, pršelo a byli blesky. Dokázal je vstřebat jako já oheň. Když se blýskalo, akorát natáhl ruku směrem k nebesům a udeřil do něj blesk. Po zasažení bleskem byl mnohokrát silnější a dokázal blesky vproudit do své baseballové pálky kterou používal jako zbraň. Dokázal je vproudit do jakéhokoli předmětu. Vždy když s ním uhodil do nějakého mutanta, dostal mutant obrovskou ránu a jeho vnitřnosti spálil Viky na prach. Vikyho jsme objevily když jsme se vyprošťovali z Romařích útoků. Romaři ho zajali ve spánku a chtěli ho sežrat. Viky se tedy připojil do naší party a cestoval s námi po cestě, zabíjel mutanty a zachraňoval přeživší lidi, které stejnak po cestě zabil nějaký mutant. 

Kapitola 7.

Já s Vaškem a Vikym jsme procestovaly velkou část světa, ale rozhodly jsme se, že se na nějákou dobu usadíme a doplníme zásoby jídla, pití a benzínu do našich motorek. Dojeli jsme do jakési vesnice, vypadala prázdně ale stejně to šel Viky se svou zbraní omrknout. Jako vždy když do nějaké vesničky přijedeme tak se rozdělíme a prohledáme chatrče jestly tu nejsou nějací přeživší, nebo hůř, mutanti. Já jsem se šel kouknout do takové velké budovy co byla uprostřed vesnice, když jsem vešel dovnitř, bylo všechno rozházené, rozbité a některé věci docela i ohořelé od ohně. Něco se tu muselo stát, rozhodl jsem se že se pokusim zjistit co se to tu stalo. Prohledal jsem dolní patro, aležádné stopy že by tu někdo nedávno byl jsem nenašel. Přez vysílačku jsem zavolal Vencu aby přišel vyzvednout jídlo, které vypadalo že by se dalo ještě jíst, moc ho tu nebylo ale aspoň něco. Když jsem pomohl Vencovy odnést jídlo, šel jsem se kouknout nahoru. Po schodech nahoru jsem slyšel něco jako kdyby se někdo dusil, nebo nějaký takový zvuk, rychle jsem vyběl nahoru, ale rychle sem se schoval za postel, v pokoji tam byl nějaký mutant, ale nevypadal jako ty ostatní parchanti, chyběly mu nohy, oči měl nejspíše vybodnuté, protože je měl překryté kusem špinavého hadru, a kůži měl popálenou. Docela jsem se holekl, vypadal opravdu děsivě, motal se tam kolem něčeho a nechtěl od toho odejít, no spíš odplazit, pohyboval se po rukou. Opatrně jsem se překulil na protější stranu pokoje, abych se koukl o kolo čeho se tam motá. Vypadalo to jako nějaká krabice, celá spálená. Když jsem se nahýbal abych se koukl blíž, ten mutant se odplazil do vedlejšího pokoje. Potichu jsem se zvedl a šel k té krabici, byla zaprášená, když jsem ji oprášil, byl na ní kříž, a ze strany byly panty jako od dveří, nejspíše je to nějaká rakev. Když jsem si ji tak prohlížel, nevšiml jsem si že ten mutant už se vrací, rychle jsem se přestal hýbat, aby si mě nevšiml. On se zastavil uprostřed pokoje a tak se možně kroutil a vydával zase ty dávivé zvuky. „Teť se nesmim ani hnout dokavať zase neodejde“ řekl jsem si v hlavě. V tu chvíly se mi v kapse ozval z vysílačky Viky: „Hej honzo makej našel jsem nějaký benzín!“ rychle jsem se snažil vysílačku vypnout ale mutant se otočil mím směrem a začal kvílet až mě z toho zabolela hlava, rychle jsem se zvedl a kopnul toho zmrda do dršky, on mi chytil nohu a chtěl mě kousnout, rychle jsem vzal první co mě padlo pod ruku a mrdnul jsem ho s tím po palici, on se svalil na záda a přesal se hýbat. Neměl jsem páru proč to udělal, určitě jsem ho tim nemohl zabít, no nějak jsem to neřešil a nechal jsem toho zmrda tam jen tak ležet, otočil jsem se a šel jsem k té bedně kterou tak hlídal, chtěl jsem jí otevřít ale nešlo to. Z vysílačky se mi zase ozval Viky: „Honzo co o kurva bylo za zvuky?“...Vytáhl jsem vysílačku z kapsy: „Nic jen takové malé nedorozumění.“...“Jo aha, tak makej s tím domem, my už jsme místo tebe prohledali zbytek vesnice a ty se furt sereš s tím jedním. Venca už se začíná nudit tak rozdělává oheň, no toje jedno, až budeš hotovej přijď do toho domu na začátku vesnice.“...“Jo dobře, tady to už nevypadá na dlouho“...Schoval jsem vysílačku do kapsy a dále jsem se pokoušel otevřít tu bednu, pak jsem si všiml že je na ní zestrany zámek. „Kurva todle mě už nebaví!“ Nasral jsem se a ten zámek jsem rozkopl. „Konečně!“ řek jsem si, ale když jsem se sehnul ucítil jsem kouř, otočil jsem se a ten zkurvenej mutant hořel, tak jsem použil své oči a plameny jsem včerpal do sebe. „Prosím už žádný další zkurvený překvapení!“ říkal sem si pro sebe. Zpátky k bedně, konečně jsem ji otevřel. Uvnitř bylo spálené tělo, takže to nejspíš nebyla bedna ale nakonec to byla ta rakev. Držela v ruce nějakou knížku, už mě nebavilo si všechno prohlížet, vzal jsem tu knížku, šoupl do batohu a rakev jsem zase zaklapl. Když jsem vyšel z domu ven, byla už docela tma, šel jsem tedy do toho domu na začátku vesnice kde by měli čekat Venca s Vikym. Po cestě jsem viděl nějaký postavy v lese. „Čekali na mě dost dlouho, ta chvilka než si pohraju s mutantama je nezabije.“ řekl jsem si a vyrazil jsem k lesu, vytáhl jsem si svou katanu a rozžhavil jsem jí svýma plamenama. Když jsem došel do lesa otočilo se na mě asi deset ksichtů těch zkurvenejch mutantů, jen tak tam stáli a čuměli směrem ke mně. „Tak co kurva pujdete po mě nebo ne??“ zařval jsem na ně. Už mě to nebavilo, chtěl jsem se rozeběhnout na ně, když mi něco káplo na hlavu, otřel jsem si to.

„Fuj co je to za nechutnou sračku?!“ koukl jsem se nahoru a zamnou stál Romar. Napřáhl se že mě zarazí do země, naštěstí sem stačil uskočit, ruka se mu zarazila do země, napřáhnul jsem se a chtěl jsem mu skočit na hlavu, když mě zezadu chytl jeden z těch ostatních mutantů a nechtěl mě pustit. Romar vytáhl ruku ze země, ulomil velkou větev ze stromu a rozmáchnul se s ní na mě. Já se skrčil, zvedl jsem toho mutanta co byl za mnou, hodil jsem ho směrem na romara a rychle uskočil. Romar na tu větev nabodnul toho mutanta za letu a přišpendlil ho tou větví k zemi. „Super už zbývá jen devět mutantů a jeden zkurvenej romar.“

Vyskočil jsem směrem k romarovy, a při saltu jsem mu usekl svou katanou pravou ruku. „Takle se to dělá ty zmrde!“ řekl jsem. Romar zařval a padal směrem na mě, rychle jsem uhnul aby mě ta hora špeků nezalehla. Směrem ke mně se rozeběhlo dalších šest mutantů, katanou sem sekl do stromu, ten spadl a rozmrdal ty mutanty na sračky. „Bacha na mě lidi už zbívají jen 3 mutanti a jednorukej Romar!“ Mezitim co sem machroval jak sem dobrej mě chytil romar a hodil mě asi sto merů od sebe, neskutečně jsem si namlátil držku. „Tos posral zmrde tlustej!“ Nasral jsem se a udělal jsem kolem sebe velkou ohnivou kouli. Romar a zbylí mutanti se rozeběhli směrem kemě. „Teť čumte vy zmrdi!“ Ohnivou kouli jsem zvedl svýma schopnostma a hodil jsem ji na ty zmrdy. Udělal jsem tam obrovskej kráter ve kterém hořeli těla mutantů a jeden velkej romar. „Dobře užili jsme si ale já jdu za kámošema!“ vrátil jsem se tedy do domu na začátku vesnice, kde na mě čekali kluci. „Kde si byl tak dlouho vole?“ zařval na mě Viky. „Hrál jsem si chvíli ještě s pár mutantama, jo a něco jsem v tom domě našel, Venco zkus se na to kouknout možná ti to k něčemu bude.“...Vytáhl jsem z báglu tu starou knihu co jsem vzal tý mrtvole a podal jsem jí Vencovi. Venca z ní sfouknul prach, na deskách byly nějaký znaky, nikdo z nás nevěděl co znamenají, ale dole byl nějaký znak. „Hele Venco, ten znak je podobnej tomu co máš na čele!“ řekl Viky. Měl pravdu, byly úplně stejný. Viky byl zvědavej co v ní je a tak jí vzal Vencovy že jí otevře, ale nešlo mu to. Ale když to vzal Venca, tak jí bez problému otevřel. „To je kvuli tomu zkuvenýmu znamení co máš na čele!“ řekl Viky. „No jo asi máš pravdu, ale koukni, jsou tu všelijaká zaříkávadla a recepty na alchymistické předměty. Měl si pravdu Honzo, to se bude určitě hodit.“ řekl Venca, usmál se, zavřel knihu a šoupl jí do svýho báglu. „Aspon poděkuju ne?“ Řekl jsem a zasmál se. „No jo děkuji a pusu k tomu nechceš?“ odpověděl Venca. „Jo přímo na prdel vole“ zvedl jsem se a poplácal jsem se po prdely. Všichni jsme se začali smát. „Hele já nevim jak vy ale já mám už docela hlad. Dá si někdo prase?“ řekl Viky, všichni na něj čuměli jak na debila. Viky se zvedl a odešel ven. „Kam ten debil sakra šel?“ Ptal se Venca. „Jak to mám sakra vědět?“ na debilní otázku sem odpověděl debilní odpovědí... Viky se vrátil a v ruce držel mrtvý prase na háku. „No kurva kde si to sebral vole?“ oba sme se ho ptali. „Kousek tady odsud je řeznictvý plný těhle vypasenejch šmejdů“ Řekl Viky s úsměvem na tváři. Tak sem teda rozdělal oheň v krbu a naše prasátko sme si ugrilovali... „Myslím že si ho všichni zasloužíme, zvláště já!“ Řekl jsem a zasmál jsem se. „Si věříš kámo, ani nevíš co jsem našel já s Vikym“ řekl Venca.

Kapitola 8.

Už je večer a všichni jsme unavený z věčného prohledávání města, prase co Viky přinesl bylo dobrý ale se solí by bylo lepší. „Tak co ste teda našli vy?“ zeptal jsem se Vikyho s Vencou. „Ukážemeti to ráno dneska už se mi nechce chodit ven.“ řekl Venca. „Si piš a já sem k tomu ještě přežranej z toho prasete.“ dodal Viky. „Vy ste neskutečně líný, Venco podej mi ten polední kousek co leží vedle mě.“ „Pak kdo je tu línej“ zasmál se Venca.

Druhej den sme vstali brzo, aby sme mohly jít rychle na to místo, kde kluci něco nalšli. Když jsme došli na místo, neveřil sem svým očím. „Doprdele si země děláte srandu?!“ jen sem tam tak stál s otevřenou hubou, Venca s Vikym našli obchod se zbraněma. „To není všechno, je uplně plnej všelijakejch bomb, ručních i automatických zbraní, myslím že by se tam našel i nějakej středověkej meč.“ Jen co to Venca dořekl, všichni sme vběhli dovnitř a nabrali jsme co se dalo. Já sem si vzal několik ručních granátů, AK-47, spoustu nábojů a samozdřejmě krásnej ostrej meč. Venca si vzal dva dlouhý meče, jeden dvouruční, a samozdřejmě granáty. No a Viky ten vzal potitankový miny, sice nemám páru k čemu mu budou ale prej se mu líbí jak to udělá z tanku hromadu šrotu tak je zvědavej co to udělá s nějakym tim mutantem, potom sivzal asi pět automatických zbraní a zbytek granátů co v tom obchodě byl. V krámu už toho moc nezbylo, tak sme si šli odnést do toho domu kde sme přespávali všechny střelné zbraně, akorát Viky si odmítal odložit AK-47 a několik granátů. Já s Vencou jsme si vzali akorát jednoruční meče a šli jsme znovu na obchůzku po vesnici, stále nám totiš scházela voda. Po asi půl hodině chození sme byli všichni unavený, a tak jsme si šli odpočinout k jednomu domu nakonci vesnice. „Sakra měuž to nebaví, mám kurevskou žízeň a chodíme tu už nejmíň hodinu!“ Stěžoval si Viky. „Drž hubu Viky!“ zařval sem na něj. „Chodíme tu asi jen třicet minut, nic nevydržíš, ale já mám taky žízeň.“ řekl sem. „ Jdu se kouknout dovnitř jestli něco nenajdu.“ Řekl Venca a šel dovnitř do domu, my sme seděli na zahradě toho domu. „Kluci pojďte se sem na něco kouknout!“ ozvalo se zevnitř domu. „Co našel si něco k pití?“ netrpělivě se ptal Viky. „Ne, to ne, ale pojďte sem!“ zařval Venca. Tak sme se s obrovskou nechutí zvedli a šli jsme dovnitř. Uvnitř byla vypálená díra dopodlahy, měla na průměr asi dva metry možná víc. „Hele který z našich kamarádů si vypaluje nory?“ zeptal jsem se. Viky si nabil AK-47 a řekl: „ Jestly se nepletu tak trpajzlíci“ dořekl a skočil dolu do tý díry natěšenej že si zastřílí. “To je kretén...” řekl Venca, “To nemůže počkat na mě?” dořekl, vytáhl své dva meče a skočil zanim, já sem skočil poslední. Když sme dopadli na zem, byla tam tma jak v prdely... ale to neni důležitý. Rozžhavil jsem svuj meč a svítil jsem jim na cestu. Šli jsme tou norou dál a dál ale zdálo se že snad nikdy neskončí. V tu chvíly sme na konci viděli malý světýlko, tak jsme se k němu roeběhli. Na koncitunelu byly jen dvě mrtvoly trpajzlíků, už docela v rozloženým stavu. “Kurva.. a já se tak těšil žesi zastřílim..” Naštvaně a sklamaně řekl Viky. “Co naděláš, jdeme zpět.” řekl jsem a šli sme zase spátky na povch. Na povrchu na nás ale čekalo asi dvěstě těch mrnňavejch zmrdů. “Kurva kde se tady vzaly!?” vyděšenš řekl Viky. “Kdo ví, ale nechtěl sis náhodou zastřílet?” řekl Venca. A tak se tam ztrhla taková větší bytva, po které sme zničili pár vedlejších domů. Když už jsme si mysleli že nikdo nezbyl, schovali jsme zbraně a šli sme směrem domů. “To bylo hustý, mám rád svoje zbraně.” řekl Viky. “Vidím že tady se ty zmrdi objevujou dost nečekaně, Viky máš ještě ty protitankový miny?” řekl Venca. “To si piš že mám”... “ Tak až příjdeme domu, nastražíš je pár metrů od domu jasný?” “Okej”...Když jsme došli domu, Viky teda nastražil miny před dům a všichni jsme si šli lehnout.

Kapitola 9.

Druhý den ráno jsme vstali, všichni jsme se řádně protáhli, zanadávali si že se nám nechce z postele a tak nějak si uvědomili že by jsme mohli jít sehnat něco k jídlu. "Dopiče já mám hlad!" Vykřikl unaveně Viky. "Škoda že se to maso z těch idiotů tam venku nedá žrát, měli by jsme o jídlo postaráno." Pokračoval. "Tak jako sežrat to mužeš Viky, ale nezaručuju ti že to bude nějak extrémně dobrý a že ti po tom bude dvakrát nejlíp" Zasmál se Venca. Mně mezitím zakručelo docela solidně v žaludku. "Tyvole kluci co kdybychom místo mluvení o jídle šli nějaký sehnat, mám takovej hlad že bych sežral i nějakou tu zdechlinuu nás před domem." Stěžoval jsem si. Kluci ale už neváhali a všichni jsme nějak vyšli ven. V tu chvíli zařval Viky. "Stop!" Všichni jsme se zastavily. "Co je doprdele mám hlad!" Zařval jsem. "Di doprdele já si nepamatuju kam jsem dal ty miny!" Zasmál se Viky. "Děláš si prdel? Dával si je sem včera jak si sakra mohl zapomenout kam si je dal?!" Řekl nervozně Venca. "Dobře pojďme všichni blíže k domu" pokračoval Venca a vzal pár kamenů do ruky. "Taky si je musel zahrabávat viď debile?" Řekl sargasticky Venca a začal házet kamínky postupně za sebou, aby zjistil kde miny jsou a kde ne. Najednou obrovskej výbuch! "Řekl bych že cesta je už volná" Řekl Venca s úsměvem a spokojeně prošel dírou po výbuchu. My jsme se rozešli za ním. Už jsme jen  tak tak vycházeli z města a najednou někdo vyběhl z pozarohu. "Kdo jste a co tu chcete?!" Před náma stal kluk, s tmavými trochu delšími vlasy, sotva mu zakrývali obličej, divnej hranatým obličejem a byl oblečenej v černým roztrhaným oblečením, vypadal docela unaveně a nevyspale a křičel tam na nás. "Co tam čumíte jak idioti, ptám se vás kdo jste?!" Viky se pomalinku bezeslova začne k němu přibližovat a prohlížet si ho. "Jseš mi nějakej povědomej poslyš!" Řekl Viky. "Nepřibližuj se ke mně!" Zařval na Vikyho, postoupil o krok dozadu, zakopnul o kámen a spadl na prdel. "Doprdele co po mně chcete?!" řekl ten kluk a podíval se na Vikyho. "Tyvole vždyť to je Filip!" Zasmál se Viky. "Cože? Odkud znáš moje jméno?!" Řekl udiveně Filip. "Ty šuline kde se tu bereš?" Smál se Viky a podal Filipovi ruku, aby mu pomohl se zvednout. "Viky co to tam meleš s tím šulinem? Má nějaký jídlo ten idiot?" Zařval jsem na Vikyho. "Honzo ty buřte furt bys myslel na jídlo a ani tě nezajmá kdo to je!" Zařval Viky na Honzu a smál se u toho. "Počkej ty jsi Viky? A támdleto je Macháček? A kdo je ten vedle něj? A co se Vám to stalo, jste nějací velcí a vubec vypadáte nějak jinak, vypadáte trochu jako ty hajzlové co tu běhaj okolo." Ptal se Filip. "Neboj všechno ti vysvětlíme!" Řekl s úsměvem Viky a vedl Filipa k nám. "Tyvole není to Filip?" řekl udiveně Venca. "Tyvole žejo?" Taky jsem se udivil. "Co tu ty tak děláš šuline?" Zeptal se Venca Filipa. "Tyvole Venco já tě vubec nepoznal!" Zasmál se Filip. Všichni jsme byli rádi že jsme našli dalšího živýho normálního člověka a navíc že to byl náš další kámoš ze základky. "Filipe němáš nějaký jídlo? Chcípáme hlady" Řekl Venca "No, pro takový šuliny ne..." Zasmál se Filip "Tak pojďte, kousek odsud mám úkryt, mám tam naskladovaný jídlo z celýho města co jsem sesbíral. "Tak proto jsme nemohli nic sehnat, ty sis to tu syslil" Zasmál se Venca a povídal si dál s Filipem. Filip a Venca byli na základce dobří kámoši, ale když šel každej na jinou střední školu skoro se přestali vídat, kdo by řekl že se po apokalypse rádi uvidí. Když jsme došli k Filipovy do ukrytu, všichni jsme se nažrali k prasknutí jídla co tam měl, včetně Filipa jsme se nažrali. Venca postupně vyprávěl Filipovi co se nám stalo, proč vypadáme tak jak vypadáme a všechno možný okolo. Filip nestačil koukat na to jak vypadáme a nás zajmalo jakto, že Filipa virus nějak nepoznamenal a tak Vencovi nedalo a zeptal se Filipa. "Ty furt na nás čumíš jak na strašidla, že vypadáme tak jak vypadáme po nákaze virusu, ale jakto, že tebe virus nějak nepoznamenal? Jakto, že na sobě nemáš jediný příznak, nebo jakto, že venku neběháš s těma potvorama?" Filip se na nás tak upřeně kouknul "To všechno, protože..." Následovala minuta ticha.... "Jste strašní šulíni!" Začal se filip strašně smát. "Né dělám si prdel." Dosmál se. "Lidi od nás už týdny předtím než nastala tadle rádoby apokalypsa o tom nějak už věděli, tak začali budovat prostě takovej kryt, který se podobal jakýmusi atomovému krytu, ale když se ukázali první ty hnusní mutanti a do obvzudí se uvolňoval virus, přez 3 metry betonu se ten virus prostě dostával, postupoval do betonu docela rychle, během pěti minut prošel asi metrem a těch pár lidí co bylo v tom bungru, kde jsem byl tedy mimochodem i já, nevědělo co dělat, a náš školník, který tam byl s námi, byl docela vybavený zbraněmi a poobnýma věcma, kterýma by jsme se mohli prokopat zkrs tu hordu mutantů co byla tam venku. Vyprávěl nám, že jakýsi vědci v Praze o virusu věděli daleko předtím, že odchytili prvního nakaženého člověka co tendle svět spatřil a drželi ho v laboratořích ještě několik týdnů před apokalypsou, ale o to nejde, samozdřejmě ho tam zkoumali, dělali na něm pokusi a podobný sračky a při tý příležitosti se jim podařilo vyvynout jakousi vakcínu, která zabraňuje viru, aby se dostal pod kůži, tím pádem na to nevynalezli lék, ale alespon zabranovali aby se ten virus dostal do těla, před virem se dá bránit rouškou, aby se nedostal do plic a následně do krve, ale samozdřejmě tou pokoškou se také může dostat, tudíš tou vakcínou by jsme se ochránili alespon tak, že by jsme nemuseli nosit takový ti divný obleky ve kterých by jsme se asi těžko bránili před mutantama. Chtěli jsme využít toho, že pokožkou se dostává virus dýl než plícemi, měli jsme na nalezení té vakcíny asi dvě a pul hoďky a prý to nebylo daleko od nás. Tak jsme tedy všichni vylezli z toho bungru směrem k dodávce našeho školníka, prokopali jsme se k ní a vyjeli jsme na cestu. Ulice Prahy byli plné těch mutantů, blbě se nám projíždělo, já společně s jedním dalším klukem jsme byli na střeše a prostřelovali jsme cestu aby jsme mohli jet. Když jsme chvíli jeli, jeli jsme přez řeknu, přez moc, v tu chívli se před náma ale objevilo několik těch velkých mutantů, jak jim říkate Romaři. Mě bylo hned jasný že jima neprojedeme, ale náš školník to nehodlal vzdát a tak zrychloval a zrychloval, já jsem neváhal a seskočil jsem z auta do řeky a kámoš co byl semnou nakapotě semnou skočil taky. Když jsme se dopadali do vody, za náma jsme jenom slyšeli strašnou ránu a okolo nás padali trosky školníkovy dodávky. Když jsme se vynořily, viděli jsme jak na mostě hoří tělo Romara a druhý hází za náma do vody zbytek dodávky, ponořili jsme se pod hladinu aby jsme uhnuli a pod vodou jsme doplavali ke břehu, aby nás romři nezahlídli. Školník říkal že vakcínu ukryli v budově kde bylo jakési hračkářství, prý to poznáme podle toho, že nahoře na budově je velký nápis HRAČKY. Mysleli jsme že jsme ztracení, bez auta a naše střelné zbraně byli naprosto promáčené. Měli jsme u sebe jenom železné tyče, tak alespon neco řekli jsme si. Ale stejně jsme se nemohli moc pohybovat na volném prostranství, mutanti by nás hnedka dostali, tak jsme procházeli pod Prahou kanalizací. Po asi pul hodině jsme měli neskutečnou žízeň a tak jsme už museli vylést na povrch. Měli jsme štěstí, vylezli jsme mezli nějakýma dvěma domama v úzké uličce. Vlezli jsme potichu do jednoho z těch domů. Bylo to nějaké obchodní centrum, tak jsme tam začali hledat nějaký zdroj vody, došli jsme do KFC a tam jsme pili kolu přímo z toho stroje. Když tam tak pijeme, naproti vidíme nějaké hračkářství a na něm velký nápis HRAČKY a tak jsme neváhali a rozeběhli jsme se tam. Školník říkal, že to ukryli někam mezi plyšáky, tak jsme se rozeběhli k plyšovým medvídkům, chvilku jsme se mezi nima hrabali ale nakonec jsem tam našel nějakého medvídka co držel takový divný kufřík, zavolal jsem otho svého kamaráda a společně jsme kufřík otevřeli, byla tam vakcína a nějaké injekce, neváhali jsme a vpíchli jsme si ho do ruky. Vakcína už nám žádná nezbyla, dali jsme si jí pul na pul, ale měli jsme to co jsme chtěli. Nevěděli jsme kam jít a já jsem říkal že mám domov několik kiláků odsud a že se tam dá jet vlakem, a tak jsme šli přez celou prahu několik hodin na nádraží, po cestě jsme sice potkali pár mutantů ale většinou to byl třeba jenom osamocenej trpajzlík nebo tak něco. došli jsme na nádraží a rozjeli jsme vlak směrem Beroun. Co jsme však netušili, když jsme vyjeli ven z nádraží, na střechu nám skočil Romar, tak jsme rychle vylezli na střechu dřív, než nějak poškodí vlak a my by jsme se neměli jak dostat do Berouna. Muj kámoš ale nepřemýšlel vůbec, rozeběhl se s tou tyčí co jseme měli na Romara, ten ho však chytil do své pravé ruky a předemnou ho rozdrtil v ruce, nemohl jsem tomu uvěřit, byl to muj dobrý přítel a už byl pryč, chytil jsem strašný vztek, když romar pustil zbytky mého kamaráda, rozpřahnul se na mě, jakmile chtěl udeřit, bránil jsem se kovovou tyčí, v rychlosti co mě udeřil se mu kovová tyč zabodla do ruky, já se jí však stále drže, takže jsem byl na jeho ruce, rychle jsem mu vylezl až k hlavě a kovovou tyč jsem mu zabodl hluboko do oka, že to zasáhlo i mozek a Romar spadl z vlaku, já jsem se však na vagonu udržel a dojel jsem až do Berouna." Dopověděl Filip svůj příběh. "Zkuste hádat kde teď jsme" řekl Filip. "Ano, jsme v Berouně a todle je můj dům. Mutanti Beroun zničili k nepoznání" řekl Filip. "Uau, to je fakt Beroun?" řkel Venca. "Jo fakt jsme v Berouně." řekl Filip s usměvem. "Dobře, co si z tohodle udělat naší prozatimní základu, usadíme se tu na delší dobu." Řekl Filip, všichni s ním souhlasili. Když Filip dovyprávěl jeho příběh, byl už večer. "Hele Filipe.." Zeptal se venca. "Jakto, že už nenosíš roušku?"... "No ta vakcína byla silnější než si ty šulini mysleli, jsem naprosto odolný vuči tomu viru" ... Dořekl Filip a všichni jsme šli spát.